Kázání na dědečkově pohřbu

Text: Jer 15:16.19

Co z dědečka dělalo tak inspirativní a charismatickou osobnost? Byl to jedinečný a hluboký vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Po maminčině smrti často vyslovoval Pavlovo vyznání „Kristus, život náš“ a právě to je pravé pojmenování dědečkova života. Byl spolu s Kristem ukřižován, spolu s ním zemřel, ale spolu s ním byl Otcem vzkříšen a spolu s ním posazen po Otcově pravici.

Když jste poslouchali jeho kázání, neslyšeli jste někoho, kdo by něco nezaujatě popisoval, ale někoho, kdo vám otvírá svůj život, prosáklý láskou ke Kristu. To, co bylo tak inspirativní, nebylo z něho, ale z Krista. Dá se to vyjádřit i tak, že dědeček nám neříkal to, co vystudoval nebo vykoumal, ale to, co mu Duch svatý zjevil a do čeho ho uvedl.

Málokterý biblický verš výstižněji  charakterizuje dědečkův život, než ten, který babička vybrala na smuteční oznámení: „Když se objevilo tvé slovo, pozřel jsem je, stalo se mi radostí a jásotem mého srdce, neboť ty sám jsi mne povolal, ó Hospodine, Bože zástupů.“ Hospodin odpověděl: „Obrátíš-li se ke mně, i já tě znovu obrátím, abys stál před mým obličejem. Oddělíš-li drahocenné věci od nicotných, budeš mými ústy.“

1. Sycen Božím slovem

Dědeček byl znám svou radostí z Božího Slova. Ale jinak, než jak by to člověk čekal. Podstatou této radosti bylo to, co získal od svého Spasitele Krista, v němž byl svou vírou pevně zakotven. Poté, co se Ježíš setkal se samařskou ženou, odvětil učedníkům, kteří mu podávali jídlo, že člověk není živ pouze chlebem, ale každým slovem vycházejícím z Hospodinových úst. Jsem přesvědčen, že v tu chvíli Ježíš opravdu neměl myšlenky na jídlo, protože z Hospodinových úst slyšel ty převzácné a vznešené věci týkající se ztracených lidí. Slyšel o tom, jak je Bůh bohatý ve své milosti, mohl vidět zjevenou Boží vůli, která přináší lidem spasení, vykoupení z hříchu a nové narození do Božích dětí v něm, v samotném Kristu.

Dědeček se od Ježíše naučil poslouchat Boží slovo, které mu vypravovalo o té bohaté a vznešené milosti, která přišla k němu, ale také ke všem, kterým chtěl kázat evangelium. To bylo hnacím motorem veškeré jeho práce, tato radost z Božího slova, které je mocí ke spasení pro všechny, kteří tomu slovu uvěří.

 

2. Hospodinovo povolání být Jeho dítětem

Jeremjáš připojuje ten pravý důvod své radosti z Hospodinova slova. Doslova toto místo zní: „protože jsi nade mnou vyslovil svoje jméno, Hospodine, Bože zástupů“.  Už nejsi obyčejným člověkem, už nad tebou Hospodin vyslovil svoje jméno. Patříš mu a On se za tvůj život postavil.

Toto může člověk zažít pouze ve víře v Krista, doslova ve svém ztotožnění s Kristem. On to uslyšel jako první, když vystoupil po svém křtu z vody. Vzápětí to uslyšeli učedníci na hoře proměnění, ale ne o sobě, ale opět o Ježíši. On je ten milovaný Syn, kterého si Otec vyvolil, aby byl dědicem a Pánem všeho, ale také aby právě On přinesl tu jedinou pravou a dokonalou oběť smíření za celý svět. Vírou v Krista se stáváme součástí tohoto povolání být Božími dětmi, dědici všeho a účastníky veškeré Hospodinovy slávy. Co platí pro Krista, platí i pro nás. V Kristu jsme milovanými Božími dětmi, které se mohou těšit z laskavé náruče svého Otce.

 

3. Boží konečný záměr

Cílem života ovšem není studovat Písmo a mít v něm radost. Cílem je to, co Hospodin odpovídá Jeremjášovi na jeho slova: „Budeš přede mnou a budeš mými ústy.“ Je to vyjádření Otcovy touhy. Bůh celým svým srdcem touží po tom, abychom byly před ním, čistí a bez poskvrny, abychom se mohli stát Jeho ústy. Pán Ježíš vystoupil před svého Otce, když předtím přinesl vykupitelskou oběť za každého člověka na zemi. Předstoupil před Otce jako vítěz, který pro Něho získal nás a za sebou táhne každého z nás, kdo jsme vírou přijali Jeho milost a vykoupení z našich vin. A v Něm smíme vstupovat do té vznešené služby být Hospodinovými ústy.

Vidíme zde prolínání věků. Věříme tomu, že Boží království už je mezi námi, právě tak, jak to Ježíš pověděl o důsledku svého příchodu na svět. Zároveň věříme, že Boží království ve zjevné plnosti teprve přichází a že jeho příchod se nezadržitelně přibližuje spolu s druhým Ježíšovým příchodem.

Toto byla vždy nejvroucnější touha dědečka, ale zároveň každodenní náplň jeho života – být skrze Krista a v Kristu před Otcem a být díky tomu Jeho ústy, zároveň se den za dnem těšit na to, až jednou předstoupí před svého Otce, uvidí ho tváří v tvář a bude vyslovovat to, co uvidí, až na věky.

 Pro nás je to velkolepá výzva přijmout za svou tuto Boží vůli, plně se oddat Kristu a denně zažívat skutečnost nového života před Bohem v Kristu s veškerými důsledky, které to přináší.